S babičkou za ruku
Wydawnictwo Astra, Łódź 2008
Ilustracje Wojciech Górka.
Redaktor Justyna Lewańska
Posłowie Ryszard Waksmund, Uniwersytet Wrocławski
Przekład na j. czeski L. Martinek i Lydie Romanská
Wybrane wiersze
S babičkou za ruku
Vyjdeme za humna,
daleko do dětství,
na kopec mého štěstí,
za lesy, za řeky,
podejte mi své ruce,
zelené ratolesti.
Budu vám vyprávět,
co všechno změnil čas,
a nebraňte se dojetí,
krajinu kouzelnou,
prostou jak vínek sedmikrás
pevně si držte v objetí.
Vždyť není víc,
i děti tohle vědí,
než srdcem otevřená vrátka,
nic není cennější
než obraz – ten se dědí
– barevný život bez pozlátka.
Rozcestniky
Potkám je na všech rozcestích
veselou poutí k městečku.
Žádný mi dosud nenašel cestu…
K DĚTSKÉMU SRDÉČKU.
Náhle mi v očích zablýskla
pěšinka z kopýtek Pegase.
Jak inkoust z nebe modrého
čerstvě rozlitý po trase.
Hned jsem se pustila do psaní,
verš s rýmem pro báseň zrál…
Zda tuhle vysněnou pěšinku
dovedu o kousek dál?
Tkadlena
Křehoučká je a letitá,
jako ta její mošnička.
Osm krát deset jar si počítá.
Ohýbá se a celý život postí.
Oči jak vypálené svíce.
Ruce sedřené až na dřeň kostí.
A přesto denně od svítání
začíná tvořit duhu z nití,
louka se prostře z jejích dlaní…
A já se snažím kolikrát
zachytit veršem její čas,
učit se z rýmů krajky tkát.
Její vzory jsou nejprostší.
Barvy teplé a stálé.
Chce předat vnukům
a poslat dále
básničku starožitné skříně
v osnově prostého verše
jak v orosené pavučině.
Babička
Bílé má vlasy,
okvětní lístky jar a zim
přidaly jim krásy.
A všechny podzimy
v nich babím létem se třpytí…
Ta její hlava –
bělostná chryzantéma,
když na ni měsíc svítí.
Nedávno ještě
v zahradě na jiných nohou,
na štíhlých lodyhách stála
a mohli jsme se splést,
dlaněmi mává jak listy
a hlava jako slunečnice
na slunci chtěla kvést.
U naší babičky
U naší babičky všechno zvoní a hraje.
Všechno je barevné z odstínů září, ledna i máje.
Dovede ledaco, košíky plete krásně, košíky z proutí,
z duhových nitek básně.
Skromně nám říká – pletu vzory prosté
– do všech těch vzorů srdéčko její vroste.
Srdéčko křehké jak vajíčko ptačí.
Je srdce kamenné, kde děti žalem pláčí.
šál
Když objímáš nás kolem ramen,
vyvěrá z tebe teplý pramen
jak doma upletený šál.
Z angorské vlny ne,
tak jemný není,
a přesto si ho každý cení.
Někdy se celý naježí, když v pouliční manéži
vyvádíme jak cirkusáci;
tu každý jako do záchranné sítě
s třásněmi starostlivých prstů
do jeho objetí se vrací.
Léto u babičky
Léto u babičky
polem a loukou voní.
Na stole hrníčky mléko roní.
Bochník jak slunce svítí.
U stolu dědoušek stary jak větrný mlýn
s vousem z konopné niti.
A ty, babičko, s námi vnoučaty
jsi jako máma – kvočna s kuřaty.
Vaše slova
Vaše slova, moje vnoučata,
jsou Pegasova hříbatas
křidélky andělů všem pro radost.
Koníci mají z hudby chvost
a jiskří se jim pod kopýtky,
ze smyčců hřívy vlají letem
veršíků zapletené nitky.
Vnukovi
Své dlaně lidem otevři,
nesvírej prázdné pěsti,
ať vejde radost do dveří,
vždyť dávat, to je štěstí.
Na slovo uvěř mi prosím,
jak jednou ty, dneska já žiji,
z osnovy prstů nabízím
tu nejkrásnější melodii.
Ty moje…
Památce otce mé vnučky
Ty moje houslistko zvonivá
se zlatou hřívou vlasů…
Zahrej mi, zahrej do veršů,
nezazní
bez tvého hlasu.
Dotyky prstů levé
otvírej tónům duši,
pravá – ta smyčci sluší.
Poslouchám housle,
věneček z veršů se náhle stal,
pomněnku posílám houslaři,
který ti kdysi život dal.
Lípa
A ta lípa jako chůva
nad kolébkou se sklání.
Slunečníkem z chladných lístků
děťátko něžně chrání.
Psal básník Kochanowski
ve stínu lípy jasné,
možná že – vnuku – napíšeš
básničky stejně krásné?
Červotoč kolébku provrtal,
čas lípy zavřel brány,
tytam jsou květy naseté
na polštář vyšívaný.
Prut větve pro smyčec zrál,
dojemně zahraješ – vnučko –
na housličkách z té lípy,
jak Janek Muzikant mi hrál?
Holub
Sletěl z nebe na zábradlí
oblak prachového peří
a hledí, z očí štěrbinka,
a nevěří a věří,
že je to naše bábinka.
Ona mu střídku nadrobí,
ona mu uroní doušek z víčka,
ona má daleko k jestřábu,
ona je srdcem holubička.
S babičkou za ruku
Vyjdeme za humna,
daleko do dětství,
na kopec mého štěstí,
za lesy, za řeky,
podejte mi své ruce,
zelené ratolesti.
Budu vám vyprávět,
co všechno změnil čas,
a nebraňte se dojetí,
krajinu kouzelnou,
prostou jak vínek sedmikrás
pevně si držte v objetí.
Vždyť není víc,
i děti tohle vědí,
než srdcem otevřená vrátka,
nic není cennější
než obraz – ten se dědí
– barevný život bez pozlátka.
Žně za dveřmi
Už těžknou klasy,
přichází doba žní.
Na čase upéct chléb
z mouky letošní.
Chléb s křupavou kůrkou
provoněný polem.
Posypaný mákem.
Zdobený koukolem.
Je na čase ho dělit
jak svátost oltářní.
Tak staropolsky.
K dostatku příštích dní.
Pole
To pole – moji vnoučkové
– jeho úrodná hlína,
to je můj celý život,
to je má domovina.
Pro vašeho děda jsme byli
osevem z jara.
V létě úrodnými klasy:
já – pšenicí s copem až na paty,
dědeček – ječmen vousatý.
Dnes už jsme bochníky okoralé.
Spečená kůrka a posypáni moukou.
Vychladlé pecny stářím zrající;
pod nožem času mizíme krajíc po krajíci.
Větrný mlýn
Vmalovaný do polí:
do polí dědů v řadě s topoly.
Poslouchá skřivánčí zpěv.
S bochníkem slunce nad křídly.
Na obraze se zabydlí
pán hektarů své usedlosti.
Přenáší pytle, mele mouku.
Kůrkami spravedlivě hostí.
A nyní, když se připozdívá,
červotoč křídla provrtal…
Vítr se k mlýnu teskně dívá,
ten však v mé básni mele dál.
Heřmánek
Pohleďte,
jak tady šťastně mžourá
na slunci heřmánek, a sám.
V příkopu mezi kopřivami
kvete si jako pán.
Ani ten motýl vychloubačný
se neodváží blíž.
A ty – můj vnuk – neříkej, že smíš.
Ba ne, ani jen tak.
Ani do věnců, jež plete máj.
Ani bábinka vám z něho neuvaří čaj.
Když tu vykvetl, ať se jednou v prach
obrátí tady v kopřivách.
Věneček
- Posaď se, babi, žadoní dětské hlásky,
do stínu pláňky mezi nás.
Fabian mi natrhá sedmikrásky,
dostaneš věnec – sedm krás.
Mistrně bude pletený,
jak viješ verše, babičko.
Spojíme rýmem kytky,
snítky a narodíš se, básničko?
- Potěší mě tvůj věnec – vnučko –
když se mi nad čelem sklene.
Budou mi závidět básnířky
vavřínem ověnčené.
Tváře
- Kolik jsem už v zrcadle této hladiny
viděla svých tváří…
Každá další s novou vráskou.
Porovnám je s květinami:
na jaře byla jemnou sedmikráskou,
ohnivou růží v červenci
a nyní, k podzimku,
chryzantémou zvadlou ve věnci.
- A v zimě, babičko?
V zimě bude trpce,
pomněnky uschnou v herbáři vašeho srdce.
Socha svatého
Vyřezal ji váš dědeček – moji vnoučci,
když dědové byli ještě chlapci
a měli ruce k pluhům
víc než k řezbářské práci.
Vyřezal sochu,
když blesk skoncoval s topolem,
děda byl zachráněn – říká – zázrakem,
ze stromu zbyl jen pahýl nad polem.
Socha je z toho topolu,
ze zornic srší blesky,
čelo je mračný hřích
a zdřevěnělé kapky deště
tekou jí po tvářích…
Stojí jak hromosvod u cesty,
půl století už na ni sedá prach.
U ní je každý v bezpečí.
A nikdo nemá z bouřky strach.
Liják
Stojíme pod deštníkem stromu
a čekáme,
až bude konec dešti tomu,
až skončí to letmé praní,
až bude na nebi modré vinobraní,
až déšť, který v pračce
všechny barvy splách,
přivede duhu na svůj práh.
Vnučko, vesničko moje…
Vnučko, vesničko moje,
jaká doba přijde
po mé zimní pouti?
Bude mít sukni zelenou,
cop z vrbového proutí?
Nenašla jsem ji v kalendáři,
oči mi zapadají v tváři.
Vnoučku, ty můj rozbřesku,
po mé těžké noci,
jaký přijde čas?
Bude mít chrpové oči,
skřivánčí hlas?
Nespatřím ciferník v té chvíli,
prasklo mi sklíčko brýlí.
A zdali znavenému Pegasu
ještě louka pokvete?
Zdali všechen ten čas
bude mít úsměv dítěte?